Aktuality 2016

Mamut 210km – třikrát a asi dost

ikona_mamut16 V podvečer závodu jsem nešel ani do místní nálevny, kde pravidelně v pátek chodím na doplnění cukrů, jelikož mám před tímto závodem velký respekt a potřeboval jsem nabrat trochu ztracených sil po Mamutmanovi. Jen jsem večer sledoval kdejaký portál s počasím. Předpověď byla, že dopoledne trochu zaprší a pak by to už mělo být bez deště. Jen jsem pořád nevěděl, zdali jsem udělal dobře, když jsem mým oddílovým kolegům Mirovi a Benjimu přislíbil účast na dlouhém mamutovi. Spíše mě ukecali. Bývalí členové z AD teamu se rozhodli pro kratší variantu, ale beru, že je to druholigový oddíl, který si áčkovou licenci musí nejprve vyjezdit. Po příjezdu na výstaviště bylo hned vidět, že počasí udělalo svoje a letoštní účast nebude tak velká jako minulé roky. Účastníky Zapro zájezdu bylo hned vidět. Modrou nelze přehlédnout. Mira, Benji a Barča Pivcová a Zděna Dohnal, kteří jedou střední trasu a vedle nich druholigový AD team. Po krátkém brífinku, ještě pár nezbytných společných snímků, focených naším dvorním fotografem Pecou a jdeme na to. Na startu stojíme v zadních pozicích, jelikož závod je dlouhý a není kam spěchat a na bednu nikdo z nás stejnak nejede. V 8:30 bylo odstartováno. Úkol zněl jasně, držet se pohromadě a hlavně zpočátku si v pelotonu nerozbít hubu. Pří výjezdu z Přerova jsem řekl Barče, ať se za mnou schová a jedém. Při průjezdu Žebračkou balík letěl necelou padesátkou. Modrou barvu jsem viděl kolem sebe, tak zatím bylo vše OK. Letos nečekaně dojel hlavní balík pohromadě až pod Pavlovický kopec. A pak se to začalo cedit a přesívat. Mezi karbonovými speciály v pelotonu jsem zahlédl nějakého nešťastníka na staré favoritce. On to nebyl nikdo jiný než náš Standa Ház. Ale drtil to pěkně. Domluva byla taková, že pojedeme s klukama z AD teamu společně a pak se rozdělíme. Za Šišmou na nás houknul osamocený Medek, že čeká na Aldamana s Vaškem a že máme jet. První nepříjemné kopce máme za sebou, průjezd Bystřicí p. H. a již první větší stoupání na Tesák. Jede nás skupinka asi 10 lidí a tempo mně moc nešmakuje. Občas se na špici objeví Benji, který udržuje vysoké tempo a je vidět, že všichni do toho pěkně dupou. Tady mně začíná docházet, jestli pojedeme takovým tempem dál, tak pánbůh se mnou. Už jsem se těšil na první občerstvovačku na Trojáku, ale u ní na mne křiknul Benji   ..ČUFO, JEĎ MI TI TO DOVEZEM.. a tak jsem opět šlápnul do pedálů. Vedoucí a koordinátor se musí poslouchat. Při sjezdu v asi 100km/h rychlosti mě začal Benji podávat banány, to bylo něco na mně. Jen jsem zakýval hlavou, že teď ne. Průjezd Fryštáku naznačoval, že za chvíli bude další stoupání – Hadovna. Toto stoupání mně nevadí a rád ho jezdím i v tréninku. Při sjezdu do Rusavy jsem se zbarvil hrůzou do modra z myšlenky, že jsou před náma všema oblíbené Grapy, kde i horské kolo má co dělat. Výjezd popisovat nebudu, jelikož si pamatuju jen až jsem byl navrchu. STRAŠNÝ. Pod Hostýnem na hlavní cestě jsem zahlédl jak s Mirou a Benjim na mne čeká i Zdeňa. Tak jsem si jen říkal ..hm to mu to taky jede, když je někde před náma a čeká na nás. Až po závodě jsem se dozvěděl, jak měl Zdeňa před Bystřicí defekt a musel zajet k tchánovi dofoukat kolo, ale záhy zase zjistil, že duše má krátký ventilek a proto vyslal tchána na tour nákup nové duše. Chudák objel prý asi tří obchody. To má zeťáka. Vzhledem k velké ztrátě již nemělo cenu v závodě pokračovat a tak se snažil nám aspoň pomoc a jel nám naproti. Musím přiznat, že pomoc přišla vhod, jelikož se snažil, co mu síly stačily a Zapro-vlak frčel dál. U rozcestí jsme se se Zdeňou a pár jednotlivci rozloučili a namířili zpět do Hostýnských vrchů. Trochu jsem si chtěl orazit, ale s Benjim a Mirou jsem neměl šanci. U koní v Rajnochovicích začalo další pekelné stoupání. Sem tam nějaký fotograf a já musel utřít plápolající slinu a při závěrečném stoupání na Tesák jsem toho už měl plné zuby. Na občerstvovačce jsme zastavili, doplnili zásoby a rozjeli se směr Lázy. Jeli jsme ve čtyřech, s náma jel klučina z Tršic, který jel na kole poháněný řemenem. Při sjezdu z Hostýnskych vrchů se Zapro-vlak pěkně střídal, krátká rychlá špica. Úkol zněl jasně. Nenechat Čufu odpočinout. Před námi Lázy. Po 160 km jeden z posledních větších kopců. Při stoupání Mira utrousil malou poznámku: „Kdo tady na takovém kopcu může stavět barák?“ a já potem zalitej, smrt nakrajíčku zamumlal: „KDE HO VIDÍŠ?“. Tak nějak v mdlobách a z posledních sil jsem se vyškrábal nahoru. Chtěl jsem se nahoře v klidu občerstvit a napít, ale kluci byli asi proti a už zase frčeli z kopce dolů, zlatej Medek. No nic a hurá za nima až brzdy smrděly. Jako každý rok poslední občerstvovačka v Malhoticích, kde tomu šéfuje Růža. Ještě jsme docvakli asi dva jezdce před námi. Já už začínal jet asi na výpary a Benji domlouval ještě strategii po telefonu s našim kolegou Pivcem, který radši než aby jel s náma, tak šel na zkoušku se psy. Ale nedalo mu to, odpoledne nám jel naproti a za Hlinskem jsme se setkali. Jirka nám velice pomohl (hlavně mně, kde foukal silný protivítr) a táhnul špicu až do cíle a myslel si, že jsou všichni čerství tak jako on, jelikož se snažil jet občas i 40 km/h. A to už nebylo v mých silách. Z Pavlovic už si moc nepamatuju, jen to zadní kolo Jirky Pivce, no prostě ani obraz, ani zvuk. Průjezd Žebračkou a na cestě značka poslední km. Zatáčka do prava a cílová rovinka na výstaviště. Jako předešlé ročníky jsme se snažili dojet do cíle tak, jak jsme začali, celý team pohromadě. Nešlo nikomu o umístění v jednotlivcích, ale o to abychom dojeli všichni, tak jak jsme začali a podrželi jsme jeden druhého v nesnázích. Prostě týmová spolupráce. Po příjezdu do cíle, jsem byl velice šťastný, až k slzám dojatý, že jsem to za pomocí Benjiho a Miry do třetice zvládnul. Opravdu s těma dvěma to byl letos očistec. Totálně vyšťavený a unavený. Čas v cíli 7:37 h, což je o necelých 5 minut lepší čas než v roce 2014. Po osprchování jsme zašli do školní jídelny na zasloužený oběd, který jako předešlé ročníky opět nezklamal. Po jídle jsem se rozloučil s Benjim a Mirou s tím, že jsem tak unavený, že nevím, jak dojedu domů. Při míjení výstaviště jsem zaslechl muziku a tak jsem si řekl, že si dám pod stanem ještě jedno. No z jednoho jich bylo asi pět. Domů jsem dorazil v 20h ještě s kamarádkou opičkou. Co závěrem. MAMUT Tour 2016 se určitě vydařil, počasí se nakonec umoudřilo ale asi předpověď odradila spousty závodníků, stejně jako v pátek na Mamutmanovi.  Zapráci v tomto domácím závodě byli opět vidět, obsadili jsme jak MTB závod, který zajel Tomáš Minařík v čase 2:36 celkově 58. a v kat. 17 místo, tak i silniční – jak střední tak i dlouhou královskou trasu. Na střední trasu nastoupil Zdeňa Dohnal (ale bohužel závod oficiálně nedokončil díky defektu) a Barča Pivcová. Když vezmu to, že ještě Barča před třema roky jezdila na kole s pomocí balančních koleček max. po Majetínské návsi, tak klobouk dolů, jaký kus poctivé práce je za ní vidět. A nikomu z nás se ještě nestalo až Barunce jet na první větší závod a hned stát na bedně. Barča si v tomto závodě dojela pro krásné třetí místo mezi ženami  v čase 6:37. Ale tatínek Barči asi nechtěl, aby jeho dcera snad nebyla lepší než on a tak po závodě ji hned odvezl domů a na vyhlášení nečekali. Královskou distanci 210 km již po třetí za sebou pokořili Marek Beňa a Mira Pazdera, no a trochu já.  Nesmím opomenout i týmovou pomoc Zdeni Dohnala a Jirky Pivce. Ještě jednou velký dík Maro a Miro. A jsem hrdý, že můžu být článkem takového týmu jako je ZAPRO. P.S.  Z časových důvodů se omlouvám, že jsem se podrobně nerozepisoval a snad na někoho nezapomněl. Úkol zněl jasně. Krátce a stručně. Kompletní výsledky a odkazy na fotky jsou tady
Fotky z tratě by Žíža z Vinohradských šlapek.  {gallery}mamut2016{/gallery} Fotky z tratě by Žíža z Vinohradských šlapek.

Podobné články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Mohlo by Vás také zajímat
Close
Back to top button
X