Přinášíme Pavlův report z Challenge Prag triatlonu, kde se postavil na start společně s Mirou a Pepou.
Sezonu 2018 jsem začal s vizí natrénovat tak kvalitně, že až mi hlava dovolí se opět pustit do boje s dlouhým ironmanem, abych byl připraven. Osvědčené trenérské duo Roman Krutina a Jitka Nováková mě po celou dobu zásobovali někdy až neskutečnými motivy. Je však pravdou, že mé tělo se cítilo líp a líp a neustále jsem zlepšoval své tréninkové časy.
Po mnou naplánovaných a zrušených závodech v Maďarsku a Chorvatsku jsem sáhl po možnosti jet do Prahy na půlku. Nebyl jsem moc nadšen, ale říkal jsem si, že někde ten trénink musím prodat. Ještě týden před Prahou jsem se cítil ve skvělé formě a kdokoliv se mě zeptal, tak jsem upřímně odpovídal. Ano, trénuji, cítím se skvěle, tréninkový čísla hovoří jasně, poletím jak vítr. Jediné, z čeho jsem měl obavy byla má záda a hruškový úpon, který mi občas dával dost zabrat.
No, a tak jsem v této euforii v UT před závodem, společně s Jiťou, snědl něco špatného a UT a ST prožil víceméně na záchodě. Tady jsem poprvé zapochyboval a říkal si, že tak blízko před závodem to není úplně ideální.
Před závodem obvykle bývám dost nervózní, tady ale spíš vše probíhalo v klidu. Posnídal jsem víc než obvykle, oblékl svůj nový neopren bez rukávů a vyrazil do 17C teplé Vltavy na start.
Ruce a ramena si libovaly a já plaval v klidu do cíle. I s málem tréninku bylo cítit, že to plavání tam stále je. Depo jsem částečně proběhl a částečně prošel a ani jsem se nedivil, že mě opět v depu předběhl Jarda Hýzl. Máme to tak vždy, když závodíme někde spolu. 😊On letí, já se loudám.
Na kole jsem měl připravený dva bidony s vodou a gely, přesně na dvě hodiny závodu s tím, že do další hodiny si budu brát na občerstvovačkách, když to startovný stálo takový prachy. Poprvé jsem na kole zažil pocit, že jsem předjížděl, táhl skupinu a jen občas mě někdo předjel. Jelo se mi fakt dobře, nohy šlapaly a bylo znát, že zdaleka nejedu maximum co ve mně je. Jediný, co ale nešlo, tak do sebe dostat za hodinu obsah bidonu. Vše bylo hnusně horké a žaludek to moc nebral. No a tady a tím jsem si začal stavět svou zeď. A když ve finále na občerstvovačce nebyl ionťák a voda v bidonech, a já měl do cíle ještě zhruba 25km, a školácky jsem odhodil bidon s iontem před občerstvovačkou, začal jsem tušit, že to tak jednoduchý nebude. Ubral jsem na plynu a do cíle kola raději dojel v klidu. Rekapitulace v depu pro mne nevyzněla moc dobře. Ze zhruba 9 gelů co potřebuji na svou váhu, plus nějaký ionťák, abych doplnil energii, jsem spotřeboval tak 4gely a půl bidonu ionťáku. A to v tom vedru nebylo vůbec, ale vůbec pro mne dobrý.
Takže běh jsem začal s tím, že raději vyběhnu pomalu a budu se snažit nějak energii doplnit. Což samozřejmě kdo dělá triatlon ví, že je to tak trochu utopie. Snažil jsem se, ale má zeď rostla, až jsem do ní asi na pátým km narazil plnou parou. Plánovaný čas, na který jsem se cítil 1:40 max se rozplynul jako voda. Game over! Tak a je to v hajzlu. Přesně jsem věděl, co bude následovat. Buď se přemluvím a nějak to docupitám, nebo se na to vyprdnu. Zvítězila první varianta a jsem za ní rád, i když to moc bolelo.
Co dodat? Super výkon Mira Pazdera, je vidět, že má naběháno, letěl jak vítr. Pepu Sojku jsem nestihl moc sledovat, ale bylo vidět, že bojuje. Jarda Hýzl, dlouho jsem ho nemohl na plavání setřást, a to prý blbě plave😊. A ze zpráv od Jiti na běhu jsem měl jen info, že taky bojuje se žaludkem a není mu moc dobře, ale přesto se zakousl, tak jak to umí a dobojoval to až do finiše.
A věci okolo závodu. Umístění závodu super, trasa kola nebyla zlá a běh byl taky fajn. Katastrofální občerstvovačky jak na kole, tak na běhu. Někde chyběly gely, někde iont, někde dokonce voda v bidonech. Jako s litrem a půl v plastu nepojedu. 🙂 A vše horké! No, a katastrofální pozávodní občerstvení. Z jídla jen meloun, pomeranč a suchý rohlík. Nikde ani vidu ani slechu třeba po
koláčcích, pizze atd. Takže příští rok? No nevím! Každopádně si ale ještě někde musím spravit náladu a tento sport si užít. 😊
Odkaz na výsledky a další fotky zde
