4. 3. 2017 se v Jeseníkách konalo MČR v zimním triatlonu, kde nechyběla na startu naše Alča. Z tohoto náročného závodu nám sepsala report: Jelikož jsme nemohli dospat, přivstali jsme si a v 6 hodin už byli na nohou. Začaly přípravy na blížící se závod, které i přes množství potřebných věcí, proběhly až na pár maličkostí bez stresu. Dobře naladěni před výzvou, která nás čeká, jsme vyrazili. Cesta utekla překvapivě rychle a přijíždíme na místo, tedy nejprve k parkovišti na Hvězdě. Po krátkém vysvětlování jsme si s mým osobním řidičem Radanem 🙂 ujasnili, že start je z Karlovy Studánky a ne z Hvězdy jak si původně myslel. Evidentně tím byl trochu zaskočen a jeho úsměv už nebyl tak zářivý. Přijíždíme tedy do Karlovy Studánky a začíná, jak to na triatlonech bývá zvykem, příprava věcí do depa. V 9.50 hod. vyrážíme kyvadlovou dopravou o pár metrů výše. Můžeme se kochat přírodou a podívat se, co nás čeká a nemine. I když stále stoupáme, úsměv mě neopouští, protože už dávno vím, že to byl bláznivý nápad, vydat se na tento závod. Ale co už, už jsme tady a nějak se s tím popereme. Po odložení věcí do depa jedeme zpět dolů, odkud se pak vydáme zase nahoru. Tentokrát už ne v pohodlí autobusu, ale pěkně za své, na MTB kolech. Start závodu je plánován na 12.15 hod. Bohužel na sjezdovce dochází ke zranění dítěte a místo nás závodníků, nahoru vyráží sanitka. Start je odložen. Přestože je celkem teplé počasí, 6°C, oddalování startu není moc příjemné. Trošku pofukuje a sluníčko zatím také moc nehřeje. Za 15 minut dostáváme zprávu, že čas „Č“ právě nastal. Boj o život začíná. Začátek nechci přepálit a tak raději volím volnější tempo a držím ho až na Ovčárnu a říkám si, že zas tak hrozné to nebylo. Teď už jen zasněžený úsek ke Kurzovní chatě a je to za mnou. Poté, co překonávám 800 metrů „jízdy na kole“ (popobíhání vedle kola) po zasněženém úseku, se dostávám do depa. Následuje přezutí do běžkařského, zacvaknout lyže a jedem. Alespoň ze začátku, při sjezdu úvodního kopce, to vypadá, že pojedu. Po pár metrech se však ukazuje, že to byla naivní myšlenka. Dva náročné technické okruhy, plné kopečků, zatáček a především rozježděného a mokrého sněhu mi ukázaly, že s mojí běžkařskou, ne zrovna dokonalou, technikou to dnes tak snadno nepojede. Mám pocit, že více stojím než jedu. Ale po necelé hodině jsem zase v depu a s radostí se přezouvám. Teď nasadím běžecké boty a příjemnější část závodu, kterou je výběh na Praděd a zpět, právě začíná. Těším se jako nikdy dřív. Taková úleva!! Běžím jsem jako laňka, díky botám Inov-8 X-Talon od Best4Run 🙂 I přesto, že na Praděd je to stále do kopce, neměla jsem sebemenší problém ho vyběhnout. Jediný zádrhel přišel těsně před vrcholem, kde foukal tak silný vítr až mě přepadl strach, že mě to odfoukne do Karlovy Studánky. Naštěstí se to po chvíli podařilo a já už s lehkýma nohama sbíhám posledních pár kilometrů do cíle. I přesto, že se závodu neúčastnilo příliš mnoho závodníků, poslední jsem nebyla a v kategorii z toho bylo třetí místo. Za to utrpení pěkná tečka na závěr.
K organizaci závodu: jak by řekl Zdeněk Vítek (trenér reprezentačního družstva žen v biatlonu, pozn. autora), „klobouk dolů“. Organizace takového závodu není jistě nic jednoduchého a až na nějakou maličkost nelze nic vytknout. Obtížnost trasy hodnotím jako velmi vysokou. Pro nás běžkařské začátečníky byly okruhy doslova peklo. A myslím, že jsem nebyla jediná, kdo chtěl běžky sundat a někam zahodit. Přesto všechno jsem si je nechala na nohou a do cíle se dostala. Závod doporučuji především těm, kteří si chtějí pořádně pročistit hlavu, jelikož na to budete mít v těch kopcích dostatek času. Odkazy na výsledky a fotky jsou na webu pořadatele zde
