Po návratu z dovolené a úspěšné sobotě na triatlonu v Hulíně, jsem si trošku proti plánům trenéra Romana Krutiny, prosadil sprint triatlon v Rýmařově. A s jeho povzdechem: „Budiž, pojedeš to ale z plného tréninku, kolo dáš, abys neumřel wattově a tak, abys ještě mohl běžet.“, jsem se přihlásil.
Ve čtvrtek jsem ještě odjel těžký trénink na koze a v pátek jsme odjeli s Jiťou na Karlov s tím, že tam zůstaneme do neděle. Po cestě přes Rýmařov jsem si jel obhlídnout trať, jestli je to opravdu tak, jak říkal Marek Beňa, že je tam jeden kopec a pak pohoda. Po pár km jsem věděl, že mi buď lhal nebo si ze mne udělal srandu. 🙂 Rovina ani náhodou a pohoda to nebude už vůbec! Musím ale přiznat, že se mi po závodě omluvil, že prý si to už tak nepamatoval. 🙂 Ještě jsem si odběhl těžkej běžecký trénink s tím, že ty výběhy budu potřebovat. A s tušením, že zítra to bude fakt bolet, jsem usnul.
V sobotu ráno jsme se přesunuli na start a po dětských závodech, jsme se společně s dorazivšími kamarády Benjim a Zdeňou postavili na start my. Plavání je bez neoprenu v místním čistém rybníku, zhruba tři kola. Stavím se do první lajny a skáču do vody. Chvilku trvá, než urvu pár jedinců a zjišťuji, že plaveme v čele zhruba tři. Z vody lezu jako druhý a tak i sedám na kolo. V prvním kopci jsem již třetí a za chvilku čtvrtý. Stále ale mám na dohled dva závodníky. Ve sjezdu zase ztrácím, moc mi nevoní ten vítr a mé 90sátky výplety. 🙂 Cesta zpět už není tak kopcovitá, ale i tak se bolest zakusuje do stehen. Borce stále vidím, tak to zkusím docvaknout. Nikdy bych nevěřil, jak je to těžký sám, proti větru, ale po rovině stahuji metr po metru. Jak ale přijde vlna, tak trpím jak kůň. Na budíky raději ani nekoukám a Benjiho zabiju až po závodě. Borce nakonec dorazím kousek před Rýmařovem a místo toho, abych si orazil, tak jsem je dotáhl až do Rýmařova. A už se frčí do druhého kola. Je evidentní, že jsem ztratil stíhačkou spousty sil a v kopci odpadám. Ještě slyším jednoho borce, jak mě povzbuzuje: ,, Pojď, pojď, vydrž, ty si dobrej na té rovině“. Snažím se, ale kyselina mléčná stříká i z uší, ani obraz ani zvuk, byl jsem jak Fantozzi v posledním tažení. Zhruba v polovině stoupání přijíždí pendolino asi 10ti lidí, kde je mimo jiné i Benji a kluci z AD týmu. Chvilku vlaju na konci jak hadr, ale v předposledním stoupání definitivně odpadám. A je tu sjezd a poslední větší stoupání a točíme do Rýmařova. Ještě jsou přede mnou zhruba na 100 m, ale zformovaní v šiku, kdežto já úplně sám. V tom větru je to fakt na prd. Lehám do hrazdy a sleduji, jak mi metr po metru mizí. Do cíle jsem se dokousal za nimi zhruba se ztrátou 2,5 min. Proklínám Benjiho a vybíhám na běh. Zhruba 2 km do kopce, co k tomu dodat. 🙂 Na horizontu se občerstvuji a zasypávám přírodu všema sprostýma slovama, co znám. Pro jistotu se ještě ptám, jestli je to opravdu poslední kopec a s odpovědí: „Ano, už přijde jen malý houpák“ běžím vstříc lepším zítřkům. Už chci být v cíli, abych si podal Benjiho. Tak trošku fofruju, někoho před sebou stahuji, ale do cíle už to stejně nestáhnu. Tak hlavně doběhnout, jelikož to vypadá, že z kategorie jsem první.
Dobíhám unaven, ale čekal jsem to horší. Nicméně vím, že další týden věnuji tréninku a odpočinku a rozhodně nebudu závodit. Už mi není 25 let. 🙂 Co mě však potěšilo, byl fakt, že po třítýdenní tréninkové pauze to minulý týden a teď nebylo zlý.
Nakonec jsem byl rád, že jsem do Rýmařova jel. Krásná trať kola, běh taky pěknej, plavání paráda, zázemí a okolí bezvadný. Prostě takový domácí fajn triatlon. Já si to užil, letec Benji taky a předpokládám, že i Zdeňa s rodinou byli spokojeni. No a pro příští roky vím, do čeho jdu. 🙂 Jen si musím dát větší pozor na význam jeden kopec a mírně zvlněný terén. 🙂
Výsledky budou tady
{gallery}rymarov2016{/gallery}
