Ve čtvrtek jsem se potkal se svým trenérem Romanem Krutinou, abychom probrali strategii na S.Polten. Čekal jsem záplavu informací a místo toho mi přistálo toto: Jsi psycho a moc si to zabíráš. Testy jsou OK, takže na závod půjdeš s tím, že od sebe nebudeš nic očekávat, vypneš hlavu, depa a přeběhy budeš chodit, plavání dáš standart, na kole si budeš hlídat waty a běh rozběhneš na 4:30. A bylo hotovo.:-)
Tak jsme s Jiťou v pátek sbalili věci a jelikož hlásili pěkné počasí, tak jsme se rozhodli, že přespíme v autě, kousek od startu. Byli jsme tam před třemi roky, kdy nám z půlironmana udělali kvůli počasí duatlon. A v sobotu ráno vyrazíme. Registrace je do jedné hodiny, cesta trvá tři, tak bude stačit vyjet něco kolem osmé. Cesta až na dvě zpoždění na dálnici klapla a do Pöltenu jsme dorazili kolem poledne. Rychlá registrace, prohlídka Expa, kde jsme zjistili, že chtějí za ty požitky čím dál víc a jdeme hledat místo na přespání. To jsme našli shodou okolností u slovenského ironmana Marka Němčíka, tak super, bude i pokec. Tak ještě nachystat věci na závod, kolo a šup s ním do depa. Projet jsem se již nestihl, tak zatím co Marek s Jiťou jeli do obchodu, šel jsem se proběhnout. To mi na klidu moc nepřidalo, jelikož jsem byl jak z betonu. Hlavně nohy, ty byly dle mého soudu marný a tepy, tak ty byly někde vysoko v nebi. To zas bude k…. den zítra! No nic, povečeřím, dáme dvě deci vínka a uvidíme. A tak i bylo. Už o půl deváté jsme leželi v autě a usínali. V deset mě vzbudil vzdálený ohňostroj a po zjištění, že to umíme taky, jsem definitivně usnul a spal až do rána.
Den D je tady. V 5:20 vstávám, snídaně, kdy jsem na své poměry celkem pojedl, něco málo potřeb, kontrola neoprenu a ještě se protáčím v depu, kontroluji kolo, doplňuji bidon a zacvakávám Edge. Trenér chce data! V 6:30 se nasoukám z půlky do neoprenu a vyrážíme na start. Plavání je po novu rolling systémem, tak startuji v 7:15. Vše klape a zhruba v 7:18 procházím branou a skáču do vody. Má asi tak 16°C. Chvilku zlobí, ale pak si zvykám. A i klasický neopren stačil. Možná hubeňourům ne. 🙂 Nevím, kolik je přede mnou lidí, celkem dost, ale opět někteří nebyli soudní a tak se pomalu přes ně dostávám do popředí. Nikam to nehrotím, snažím se udržovat pohodové tempo cca. 1:24/100 m, dýchám na tři, na obě strany a cítím, že to je ono. Občas si dýchání protáhnu až na pět záběrů, nechce se mi furt kroutit hlavou. A je tady první přeběh, kde zjišťuji, že jsem tak půlku grupy předplaval. Opatrně vstávám z vody a chůzí přecházím k druhému jezeru. Je to tak 200 m. Kolem mne to sviští jak na sprintu, jen běžte borci. A opět se v klidu nořím do druhého jezera. Na druhé bójce mám svou pozici zpět a na poslední otočce jsem již v čelní skupině. Jen lehce bokem. 🙂 Z vody vycházím a chůzí přecházím do depa. Lidé mě povzbuzují, já se jen usmívám a odpovídám: The race is long… Sedám na kolo, pomalu se rozjíždím, zkontroluji tepy, kurňa o skoro dvacet míň než v Rimini, a to je sakra rozdíl! Prvních 20 km rovina po dálnici, fouká, ale není to až tak hrozný. Přichází první kopce a já stále hlídám tepy a waty. Ještě musím běžet, tak se hlavně nazadřít. Na rovině kolem Dunaje dokonce předjíždím, podivuhodné.:-) Přichází další kopce, tentokrát ty těžší. Za sebou mám 60 km a cítím se celkem fajn. Šlapu si lehký převod a krotím se. Tady se prohrávají závody a já se dnes rozhodl neprohrát! Tak fajn borci, 80 km za mnou, 10 km z kopce přede mnou, teď zažijete peklo. Rozhýbávám svých 86 kg a frčím jak pendolino. Jj, váha dolů z kopce dělá divy. I bez šlapání….:-) Dojíždím a docházím do depa, Jiťa nikde. A najednou slyším: Co tu dopr….. děláš tak brzo? A volal mi David Sajner, že jsi vyhrál plavání v kategorii. To potěšilo. No, ono to kolo zas tak brzo není, ale ani to není pozdě. Čas zhruba 2:44 při převýšení 820 m je na mé poměry super. Opět v pohodě přezouvám boty a vybíhám. Přesněji, napřed vycházím asi tak 10 schodů z depa a pak vybíhám. Běh je tady celkem těžší, je všelijak zamotaný, různorodé povrchy, výběhy a seběhy a to není úplně, co bych potřeboval. Nicméně jsem si řekl, že budu sledovat pouze tempo po kilometru a tepy. Víc mě nezajímá. Nějak to dopadne. Svým úsporným během, kdy moc nezdvihám kolena, se koušu první desítkou v solidním tempu kolem 4:30. Tak, teď pokud se nestane něco mimořádného, už vím, že to dnes půjde. Tepy visí zhruba na stejné hodnotě a už je tu první otočka. Jiťa na mě volá, že ji psal Roman, že se držím zatím dobře, v druhé půlce bude hůř a ať tam klidně už teď i chcípnu.:-) Prima vzkaz. 🙂 Tak fajn, hlavně moc nezpomalit a nechytit křeče v uličkách Innenstadtu. Je to tam samá zatáčka. Jakmile ho probíhám, vím, že už je to rovina a posledních 5 km. Už je fakt vedro, ale cíl v dohledu. Očima propichuji asfalt a hypnotizuji Fenixy. 4:40, 4:38,…..do prd…. to půjde! Na tepy už kašlu, už je mi všechno fuk. Vidím dřevěný most, ten jsme přebíhali při plavání, poslední seběh z něj, poslední kopeček ke kruháči u stadionu, dvě zatáčky na pravou ruku, poslední vracečka a je tady finish line! Červený koberec, já slyším Pavel from Czech republic, happy birthday, plácnutí si s moderátorem a …… Jiťa nikde. Dobíhám s úsměvem a říkám si, že je někde mezi lidma. Nebyla! 🙂 No, ono to bude asi na druhý report přímo od Jiti. 🙂 🙂
Vůbec nevím čas, ten mě ale teď nezajímá a jdu na smluvené místo, kde se máme potkat s Jiťou, kdybychom se neviděli. 🙂 Zhruba po dvaceti minutách se přiřítila naštvaná a šťastná zároveň. Jen ve zkratce: Já ji při první otočce stačil jen říct, že běh stojí za prd, ale už jsem nestihl říct, že myslím trať. A tak kdyby jí nenapsal Roman gratulaci, tak na mne ještě možná teď čeká na trati. 🙂
Vůbec nevím, jak jsem plaval, co depa a tak ani zhruba nedokážu spočítat celkový čas. Tuším, že se motám kolem pěti hodin a když mi Jiťa tlumočí trenérův vzkaz, že to ještě doladíme a to tam padne, jsem míííírně zklamán. Sakra to bude o pár minut, říkám si. No nic, prosím Jiťu, ať napíše Romanovi, aby tedy poslal komplet výsledek. Sms je tady a já křičím radostí! 4:59:38!!! Po čtyřech letech, omlouvám se za ten výraz, „sraček“, jsem se konečně probral. O Jiti a její podpoře je zbytečný mluvit, ale fakt obrovský dík patří trenérovi Romanovi Krutinovi, za to, že ví jak na mě, za jeho přístup, pohodu a optimismus. A ZAPRU se omlouvám, že jsem nezávodil v týmové kombinéze, ale bohužel jsem se cítil lépe v té své, dělené. 🙂 To musíme na příští rok poladit. 🙂
Co dodat? Organizace, občerstvení super, víc jak 2000 závodníků, relativně blízko a fakt pěkné tratě. Za mne můžu jen vřele doporučit. Kompletní výsledky jsou tady
{gallery}polten2016{/gallery}
