Na tento závod jsem původně nechtěl vůbec jet, ale také jsem nechtěl, aby mi první část sezony skončila 22.5. v St.Pöltenu. Tak jsem koupil startovné od svého trenéra Romana Krutiny, který vinou zranění bohužel letos nezávodí a začali jsme spřádat plány na závod. No plány. Prostě přišel trénink, kde bylo u data 4.6. napsáno. Czechman, cíl 4:40. 🙂 Trošku mě zamrazilo, jestli tohle klapne, tak to bude pecka. Zatím se Roman do mne trefoval jak do desítky, tak i tentokrát jsem mu věřil, že mne odhadl přesně.
A tak část party ze Zapro teamu vyrazila už v pátek, Zdeňa Dohnal, Víťa Kožuch a já, včetně našich podpor, další část Alča Losertová, Mira Pazdera a Mara Beňa, přijeli v sobotu. Všichni jsme se potkali na parkovišti u startu, abychom si popřáli úspěšný závod a začali se soustředit na to, co nás čeká. První předsevzetí se tak nestresovat, se daří jen z části, přece jen je to domácí závod, kde se všichni známe a koukáme na sebe, jak nám to jde. Dávám kolo do depa, kdesi až dozadu, kde zjišťuji, že nízké číslo (66) není známkou výkonu a nasazení, ale věkové skupiny. 🙂 A při zaslechnutí soupeřů, „Ty vole příště už budeme až na silnici“, se dobře bavím. Na rozpravu posílám Jiťu, já se snažím u auta ještě něco pojíst, jelikož dnes žaludek není úplně OK. Tak jo, jdeme na start.
Oblíkám neopren, do startu už moc času nezbývá a já si říkám, paráda, nemám čas ani stresovat. Jiťa mě maže a při zapínání neoprenu si pochvaluje, jak jsme to dnes parádně zapnuli. Něco mi ale nesedí a když se podívám na hromadu na zemi, tak tam vidím vrchní část dresu. Hlavou mi proletí jediné slovo. Debile! Tak gumu dolů, samozřejmě jsem se orosil, to aby to znovu oblíkání nebylo tak jednoduchý. 🙂 Už není čas na nic. Lezu do první lajny a čekám na start. Opět se to tlačí kolem mne a na můj hrozivý pohled jeden ze soupeřů odpovídá. „Neboj, já to napálím.“ START. No, nenapálil to. Tak chvilku kličkuji, až jsem se dostal mimo proud. Tady je mi fajn a svým tempem jsem se posouval vpřed. Z vody lezu něco kolem dvacátého místa, a pomalu se posouvám depem. Taktiku pomalého depa chci dodržet. Ve stanu na mne nevěřícně kouká David Procházka, nechápe, co tu ještě dělám. Ne ne Davide, to ty jsi tak dobře plaval. Kolo rozjíždím podle plánu, tepy jsou trošku výš, nu což, uvidíme. Chvilku jedu sám, občas mě někdo předjede, až jsem se stabilizoval za kolem Simony Křivánkové. Čumím z dálky na ty nohy, jak kmitají a říkám si, dokud to půjde, tak vydržíš za Simonou. Z kopce ji předjíždím, abych se na rovině zase vrátil tam, kam patřím. V jednu chvíli jsem se ocitnul v grupě tak 30ti lidí, kde se jela etapa Gira. Byl tam i Mara Beňa a tady to smrdělo kartou. Říkám, Maro, roztrháme to, a já, považte já, se vydal z posledního místa to rozškubat. Waty kdesi …., tepy jakbysmet, ale podařilo se. Mara se vymanil z grupy, já za ním jen sípl jeď, já umírám, nechej mě tady umřít. Už jsem viděl světlo na konci tunelu, když se opět zjevila Simona. A já byl jak Mort z Krále Jelimana. Nohy, nohy…… To mi vydrželo zhruba do 80sátýho km, kde jsem ji nadobro ztratil. 🙂 Kolo dojíždím pro mne v dobrém čase a po proloudáním se depem, vyrážím na běh. Rozhýbávám svých 86 kg a první kilák za 4:06! Tak to je průšvih, říkám si. Musím zvolnit nebo přijde Game over. Už dávno vím, že někde na trati číhá můj trenér Roman Krutina, tak to nesmím podělat. Lehce zvolním, ale i tak časy 4:09 – 4:17/km jsou moc rychlý. To by ta druhá půlka byl pohřeb. Až na šestým se mi daří stabilizovat tempo kolem 4:30/km, ale jen do té doby, než mě píchla včela či co. Dres dolů, tepy nahoru, tempo do chůze, snad tu není rozhodčí a nedá mi kartu za striptýz. No a kdo z vás se někdy snažil obléci si uplý dres na zpocené tělo ví, o čem hovořím. Asi tak půl kilometru jsem se ho snažil srolovat z krku dolů. Za chvilku již probíhám kolem Romana, který mi podává kelímek s ledem, prý ochlaď se a makej! No loni jsem si to vysypal za dres a odmrzával jsem ještě v srpnu. Tak šup kostku do pusy, něco na hlavu, malinko za dres a se zbytkem si ochlazuji ruce. Točím první okruh a jen doufám, že nezpomalím moc výrazně. Pohled lepím na bílou čáru a nic moc kolem nevnímám. Tepy jsou relativně fajn, všímám si Aldamana, běží po všech těch problémech výborně, registruji Miru Pazderu, jak tlačí na pilu a už mi pípá 18ctý km. Hlavně se teď nezbláznit, ještě je to daleko. Poslední otočka, do cíle chybí asi 1,5 km. Tak teď už to dám, hlavně ať se mi neztratí ta bílá čára. 🙂 Sbíhám na trávu a směřuji do Finish line. Tam už čeká s úsměvem na tváři Jiťa. Čas nevím, ale napřed se musím dát trošku dohromady. Pak společně koukáme přes rameno časoměřičům. Číslo 66 říkám a čekám, jak vytiskne aktuální list. Jakmile ho mám před sebou, nevěřícně koukám na první položku u mého jména. 3/M50. Tak to je bomba. BEDNAAAA! Díky kamarádi, díky Jiťo, díky Romane. Tak ještě doladit nějaký triko na vyhlášení, v tom mém, krásném, roztrhaném mi tam vedení Zapra zatrhlo jít. A tak skončil jeden fakt parádní den s časem 4:42:51 !
Kompletní výsledky a odkazy na fotky jsou tady
{gallery}czechman2016{/gallery}
