V sobotu pokračoval čtvrtým závodem regionální pohár v triatlonu Triseries. Tentokrát jsme si dali scuka na Morkomanovi v Morkovicích, který se tradičně jezdí na olympijských distancích. Na 1,5 km plavání, 40 km cyklistiky a 10 km běhu jsme dojeli ve složení Benji, já a Mira. Po registraci na zdejším koupališti jsme se šli rovnou připravovat na start. Byli jsme nahlášení do první rozplavby, tak nebylo času nazbyt. Já tradičně nestíhal. Příjezd 30 min před startem nedával prostor na nějakou improvizaci. Počasí přálo, nebylo peklo jako v pátek, ale zároveň nepršelo (zatím 🙂 ). Neoprény byly povoleny, což byla pro většinu startujících pozitivní informace. Pro mne ne až tak docela. Letos jsem nenaplaval 1500 m ani v tréninku, natož v kuse na závodě a ještě v neoprénu, který jsem neměl 2 roky na sobě. Bohužel obavy z prochladnutí byly větší než strach z odrovnaných ramen, takže jsem to riskl a v 9 h jsme se stavěli na intervalový start jako na Hulmenu. Z oddílového tria skáču do vody jako první a po cca 2s odstupech Mira a Benji. Po 50 m mě postupně doplavává a pak předplavává Benji. Do poloviny plavání se snažím držet rozumnou ztrátu, ale postupně odpadám a smiřuji se s tím, že Benjiho strojovému tempu konkurovat nemůžu. Plavání dokončuji cca 1 min po Benjim, což znamená, že na cyklistice nebudu mít ani vizuální kontakt. Nu což, dnes to spolupráce na cyklistice nebude a odjedem si to každý po svém, říkám si a naskakuji na kolo. Rozjíždím slušné tempo a první stoupání naznačuje, že dnes by to mohlo jít. Nakonec se těším z toho, že se závod vyvíjí takto „nečekaně“ a mohu si konečně jet na kole podle sebe. Bohužel nadšení končí při výjezdu stoupání Hoštic, kde mi z neznámého důvodu padá řetěz při přeřazení z velkého převodníku na malý. Zachovávám klid a řadím nahoru, abych řetěz nahodil zpět. První pokus a řetěz se mi zespodu kousne mezi převodník a rám. Druhý pokus znamená to stejné. Ztrácím rychlost a musím zastavit. Zkouším nahodit řetěz růčo (prstem, abych se moc neušpinil 🙂 ) na první zub převodníku, ale výsledek se opakuje. Hlava mi to nebere a začínám proklínat mého oblíbeného japonského výrobce cyklistických komponentů. Zkouším to ještě 2x a řetěz stále vespod leze za rám. Není vidět, co ho nabírá, takže rezignuji a beru řetěz celý do ruky a nahazuji komplet na převodník. Jsem rád, že jsem ho den před tím poctivě namazal novým mazivem, co jsem vyhrál na KTT, teď konečně vypadám jako správný mechoš 🙂 (dle garminu mě ta sranda stála 2 min). No nic, utírám ruku do trávy bez uspokojivého výsledku a naskakuji zpět na kolo a snažím se vrátit do tempa. Zbytek cyklistiky už dokončuji bez komplikací a do depa dojíždím se značnou ztrátou na Benjiho. V běhu už nečekám, že to bude nějaká hitparáda. Na závody přes 2 h nemám absolutně natrénováno, takže volím rozumné tempo, abych doběhl bez větší krize. V závěru druhého okruhu už toho mám i tak plné kecky a jsem rád, že to mám za sebou v čase 2:24:53. Z 81 dokončících závodníků to i tak stačilo na 9. místo absolutně a na 3. místo v kategorii. Benji opět ukázal, že má letos stabilní formu a dokončil v čase 2:16:05 na 2. místě absolutně a 1. místě v kategorii! Mira, který pojal závod jako přípravu na Pilmana, dokončil v čase 2:29:19 na 16. místě abs. a 7. v kat. Celkovým vítězem se stal David Jílek s časem 2:09:27 a nejlepší ženou dne byla Helena Kotopulu s časem 2:24:17. Na závěr si jen dovolím pochválit pořadatele, kteří závod díky čipové časomíře posunuli k dokonalosti a vypracovali se k absolutní špičce mezi regionálními triatlony!
Kompletní výsledky a odkazy na fotky jsou zde
